Canterburské povídky

Canterburské povídky napsal Geoffrey Chaucer již ve 14. století. Popisovaná kniha je prozaickým přepisem v podání Eleanor Farjeonové.

Větší skupina lidí cestuje do města Canterbury. To je asi veškerý děj knihy.

Pokud to však rozebereme, vlastně je toho trochu více. Jede mezi nimi totiž také hostinský, který za každé situace ví, jak zabavit společnost. A tak vymyslí, že aby jim cesta utekla rychleji, budou si vyprávět příběhy.

Slova se ujímají mlynář, šafář, kuchař, fráter, půhončí, oxfordský student, kupec, panoš, statkář, jeptiška, doktor medicíny aka dealer drog (léčí drogami, jak je v knize psáno), odpustkář, lodník, mnich, farář a několik dalších.

Všichni postupně vypráví své povídky. Tedy kanovníkův sluha vypráví Povídku kanovníkova sluhy, žena z Bathu vypráví Povídku ženy z Bathu a tak dále. Některé příběhy jsou humorné, jiné akční, další se zase věnují ryze náboženskému tématu a pak se najdou i takové, jenž se dají chápat tak, že se snaží čtenáře o něčem poučit, obohatit jej nebo třeba přivést k zamyšlení.

Když jsem knihu začínal číst, měl jsem stejný pocit, jako člověk má v případě, že se snaží smát u encyklopedie, která je zaměřená na holá fakta – velmi rozpačitý. Postupem času se však z Canterburských povídek stávalo zajímavé čtení a nakonec jsem byl rád, že jsem si ji přečetl.

HHPZ