Na západní frontě klid

5.3.2008

Na západní frontě klid je nejslavnější román, který během svého života německý autor Erich Maria Remarque napsal. Dílo přesně vystihuje jeho nenávist a odpor k militarismu, který pramenil z jeho osobní zkušenosti na frontě, kam narukoval již jako osmnáctiletý.

Motto díla:

Tato kniha nemá být ani obžalobou,
ani vyznáním.
Má být toliko pokusem podat zprávu o generaci,
která byla zničena válkou –
i když unikla jejím granátům.

Vypravěčem je mladý student Pavel Bäumer, který spolu se svými spolužáky nastoupili přímo ze školních lavic, ještě než stihli udělat maturitu. Velmi naturalistickým způsobem popisuje válku, život v zákopech, lazaretech, ale i na dovolené. Někdy jsou texty až šokující, když je věrně popsáno, jak si některý voják nedá pozor a tu mu granát rozpárá ruku, tu mina oddělí nohy od zbytku těla a ten ještě vystřelí z uniformy nebo ustřelené nohy běží ještě chvíli bez těla.

Vypravěč běduje nad tím, jak noví rekruti přichází nezkušení, a jak je až oni, staří mazáci (kteří mají méně než dvacet let) musí naučit poznat podle zvuku hrozící nebezpečí. Uvažuje nad tím, že už se s válkou tak sžili, že si nedokážou život bez ní vlastně představit. Přemýšlí, proč zde vlastně všichni jsou, proč se snaží oni zabít ty na opačné straně a proč oni je.

Neveselé okamžiky jsou však prokládány momentkami, kdy je popisováno, jak se dokáže s kamarády radovat nad tím, že našli husu, a tak se budou moct jednou zase dobře najíst. Nebo zážitkem z návštěvy dívek na druhém břehu či vypráskáním neoblíbeného kolegy Himmelstosse.

Kontrastem k popisu bojů a umírajících je pak vzpomínka na nad zákopy poletující motýly nebo skřivany.

Kniha obsahuje i několik emotivních momentů, například když Pavel Bäumer uvízne uprostřed bojiště ve chvíli, kdy do útoku vyráží nepřátelé, a tak musí předstírat mrtvého. Útok Francouzů je však odražen a oni ustupují. Jeden z nich přitom padá do stejného trychtýře, kde je sama hlavní postava. Bäumer má na vybranou zabij nebo buď zabit, a proto několikrát rychle Francouze bodá. Vzhledem k neustávající palbě je pak nucen na místě setrvat a tak prožívá bolest spolu s umírajícím Francouzem a uvažuje o tom, že právě zabil člověka.

Další pasáž, která mě zaujala, je před samotným koncem knihy. Nejlepší kamarád Pavla Bäumera z fronty, Stanislav Katczinsky je v posledním roce války těžce raněn na noze. Pavel s ním okamžitě utíká do nejbližší nemocnice. Zde se jej ovšem zeptají, proč jim tam, hlupák, tahá mrtvé. Bäumer zjišťuje, že během transportu jeho kamaráda Katczu zasáhla do hlavy malá střepina a že je mrtev.

Poslední kapitola se odehrává na podzim 1918. Mluví se o příměří, ale Pavel Bäumer se sám sebe ptá, co příměřím získá. Je posledním žijícím na frontě z celé jeho třídy, ztratil veškeré iluze, nedokáže si představit, co by měl dále v životě dělat, když vše, co zná, je válka, boj, krveprolití...

Padl v říjnu 1918, v den, jenž byl na celém bojišti tak tichý, že se zpráva vrchního velitelství omezila na větu: Na západní frontě klid.

Klesl tváří k zemi a ležel, jako by spal. Když ho obrátili, bylo vidět, že se nemohl dlouho trápit – výraz jeho obličeje byl tak klidný a vyrovnaný, až se zdálo, jako by byl málem spokojený, že to vzalo takový konec.

Jan Zaškolný