Pojídači mrtvých

Nechval dne před večerem; ženu dokud není spálena; meč dokud není vyzkoušený; pannu dokud není vdaná; led dokud jej nepřejdeš; pivo dokud není vypité.

Zlo je starého data.

Kniha překládá rukopis Ahmeda ibn Fadlana o jeho cestě do zemí na severu, popisuje putování z Města Míru (dnešní Bagdád) od jeho počátku až k jeho konci, jako epický příběh, nicméně zapisuje i více či méně známé zvyky obyvatel zemí, kterými Fadlan jen projíždí a podává tak poměrně věrné svědectví o životě před tisíci lety.

Autor, jak je jeho zvykem, poměrně hodně studoval a věnoval se problematice, aby napsal tuto knihu, a je nutno podotknout, že je to na čtivosti znát – jakmile knihu otevřete, zřídkakdy se vám podaří ji odložit a čím dále se s válečníky dostáváte, tím více se chcete dozvědět, jen aby rukopis náhle skončil.

Jak už bylo řečeno, Fadlan je vyslán z Bagdádu na sever, ke králi Bulharů. Je to jeho trest za milostnou aférku s ženou jednoho významného obchodníka. Úkolem je pomoci vzdálenému králi se stavbou mešity, konvertováním na Islámskou víru, zdokumentovat tuto zkušenost a předat ji v písemné podobě. Fadlan je šokován barbarskými zvyky Turků, všudypřítomnou vírou ve vícero bohů a Bulhary dokonce nazývá „nejšpinavější rasou, kterou kdy Alláh stvořil.“

Jeho cesta se ale stočí jiným směrem, když do vesnice, ve které jeho karavana odpočívá, dorazí skupinka poslů krále Rothgara. Ti, za pomoci černé magie a prohlášení místního „Anděla Smrti,“ že mise bude úspěšná pouze s třinácti účastníky, z nichž jeden bude cizincem, donutí Fadlana, aby se vydal s nimi na válečné tažení ve službách jejich krále, proti hrozbě, jenž přichází z mlhy. Když se ovšem ptá po jménu, jako odpověď dostane pouze vyděšené obličeje zkušených bojovníků, kteří se tohoto fenoménu tak bojí, že jeho pravé jméno odmítají vyslovit. A tak, bez jakékoliv jiné možnosti, opustí své poselství a připojí se ke skupině mužů, které nezná, mluvící jazykem, kterému nerozumí, aby bojoval s hrozbou o které nikdy neslyšel, přestože o zacházení s mečem ví pramálo.

Fadlanův údiv přeroste v naprostý úžas, když se konečně dostane do království Venden. Ovšem stejně tak jak místní obyvatelé zajímají jeho, jsou místní obyvatelé zvědaví na tohoto tmavovlasého a tmavookého cizince. Na první pohled je shledává divnými a odsuzuje veškeré jejich zvyky. Tváří v tvář Wendolům, mlžným netvorům, veškerá Fadlanova odvaha mizí kdesi v nenávratnu a on je terčem posměchu svých spolubojovníků, nicméně čím více času s nimi tráví, tím více přebírá některé jejich zvyklosti a stává se jedním z nich, za vydatné pomoci Hergera, jediného ze skupiny, který ovládá Latinu a pomalu se stává Fadlanovi blízkým přítelem.

Jsme zde zkrátka svědky přerodu jednoho křehkého Arabského kluka, který je vyděšený ze smrti, v právoplatného vikingského válečníka, který nakonec velmi statečně chrání tělo svého kapitána Bulvaje před posmrtným znesvěcením. Po rozprášení nepřítele se Fadlan může vrátit ke svému původnímu úkolu a zároveň splnit slib, který dal svému kapitánu, a to „nakreslit zvuky“ o své cestě na sever, o mlžných netvorech a mužích, kteří proti nim bojovali.

Kniha byla také zfilmována, s Antonio Banderasem jako Ahmedem Ibn Fadlanem a českým rodákem Vladimírem Kulichem v roli vůdce Vikingů - Bulvaje.

Kniha také ukazuje na nesmírně šokující teorii - pokud si ji chcete přečíst a nechcete o toto zjištění přijít, nečtěte dále. Wendolové podle ní nejsou žádný zdivočelý loupežný kmen, či něco takového, co by vás logicky napadlo. Rukopis naznačuje, že tato stvoření jsou přímými potomky lidí z údolí Neandrtal, čož upřímně řečeno, dělá z učebnic dějepisu artikl vhodný leda k podpalování kamen, neb to otřásá teorií, že člověk Neandrtálský by měl být slepou větví vývoje člověka, v roce 922 n.l. již desetitisíce let záležitostí ztracenou v propadlišti dějin.

Linda Chudomelová