Chachaři z Ostravy boří Invex

aneb reportáž z Invexu tak trochu jinak

Je za pět minut pět hodin a v pokoji mi řve budík, mobily a hodinky k tomu. Mám totiž problémy s ranním vstáváním a nezřídka se mi stane, že zaspím, protože ve spaní vypnu budík na mobilu i hodinkách. Dnes jsem neponechal nic náhodě, takhle významný den si totiž zaslouží pozornost. Jede se na Invex!

Poté, co jsem rozespalý jak mimino vzbuzené o půlnoci dorazil na nádraží, už mi mával další člen výpravy - Honza Tyleček (T2Fuser). Domluveni jsme byli sice až na 6:30, ať máme půl hodiny na zakoupení lístku, ale sešli jsme se všichni (ještě Kuba Kadlec a Ondra Zvonár) už o čtvrt hodiny dříve. Když jsem byl na hnusném hajzlíku (fakt humus), zazvonil mi tydlifon a Tyfus hlásil, že už je i s Ondrou a Kubou ve vlaku. "Kam ti volové vlezli," říkal jsem si, protože do odjezdu našeho vlaku zbývala půlhodina. Vše se vyjasnilo, když jsem vylezl a místo puchu smradlavých hajzlíků jsem ucítil bezdomovce, kteří mají nádraží tak rádi. Pěkně na mě totiž mávali (ne bezdomovci, ale mí spolucestující!) a já si to namířil k nim. Na nádraží jsme se ještě střetli s Michalem, který s námi taky měl jet, ale pak se na nás vykvák a jel s někým úplně jiným. Vlak kupodivu dorazil včas a my jsme se už ve čtvrt na osm šinuli směrem k Brnu.

Ačkoliv jsme pro sebe neměli vlastní kupé, zábava se celkem rozjela, a to i na úkor ostatních cestujících, kteří ty naše žvásty museli chtě nechtě poslouchat. Probrali jsme všechna možná i nemožná témata a cesta nám tak rychle uběhla. Na výstaviště jsme se vydali pěšky, protože jsme byli líní si koupit jízdenku a protože T2Fuser nesmlouvavě tvrdil, že jsme za patnáct minut tam. Cestu nám ukázal jakýsi důchodce, ale řekl, že je to strašně daleko. Nevěřili jsme, je nám taky o padesát let méně, že? Asi po půl hodině se Tyfus zeptal nějakých dvou policajtů ve žlutých reflexních vestách (no co, musí se maskovat, ne?), kde že to Výstaviště je. Dočkal se však pouze chytré odpovědi "Jste na něm" a tak raději poděkoval a vzal nohy na ramena. Po dalších deseti minutách už jsme však opravdu stanuli u pokladen. Vyvalili jsme každý stovku, s vyjímkou Honzy (protekce :-), a vstoupili do areálu, o kterém se nám každému několik dní předtím zdálo. Uklidnilo nás, že jsme nedorazili k troskám, které se zjevovaly ve snech.

Letos byla celá akce rozdělená na Invex a Digitex. Zatímco Invex byl poněkud odbornější, Digitex byl jen a jen o zábavě. Prohlíželi jsme si tedy nejnovější hardware, software, prolítli výstavu historických počítačů a kluci jak zjara čučeli na základní desky mladší než mám doma. Bulvy jsme valili taky na množství letáků, zajímavé mobily a v neposlední řadě i na hostesky, kterých se letos sešlo opravdu hodně. Litovali jsme toho, že jsme nevzali foťák a taky absence prezentace nového operačního systému Windows Vista (některé zdroje tvrdí, že byla jen v pondělí, což je pravda hodně vzdálené od našeho čtvrtku).

Asi od dvou hodin jsme se pohybovali v místě, kde jsme si mohli vyzkoušet hry na X-Boxech, Nokiích N-Gage (kurňa, píšu to dobře nebo ne?). Prohlídli jsme si naše weby na obřích obrazovkách a Ondra dokonce na jednom z počítačů nastavil jako tapetu svůj vlastní výtvor. Hrál jsem nějakou mlátičku a ačkoliv jsem měl vždy postavy vypadající nepříliš silně, většinou jsem vyhrál. Byla to mlátička, tedy šlo i o to, kdo bude rychleji mlátit do gamepadu. Další hra na X-Boxu byla sice stará dva roky, ale přesto měla grafiku, na kterou nejsem moc zvyklý, a moc se mi líbila, takže jsem u ní vydržel hodinu. Kolem čtyř jsme ten herní koutek opouštěli a zaujalo nás, že podlahy byly úplně pokryty letáčky a všude byl bordel jak v pověstném Ondrově pokoji (já v něm nikdy nebyl, ale to jak jej popisuje...).

Po čtvrté hodině jsme krásy Výstaviště nechali za sebou a vydali jsme se najíst. Já jsem vyjádřil své podivení nad tím, že nemusíme letos řešit záhadu otevřených batůžků jako loni, ale vůbec mi to teda nevadilo. Zamířili jsme do známé "restaurace" strýčka Donalda. Já vytáhl své domácí řízky, ostatní vyplázli každý po dvoustovce za trochu jídla. Ačkoliv měli jídlo několikanásobně dražší, dost pochybuju o tom, že lepší. A chutného masíčka ze zaživa zpracovávaných zvířat jsem měl stejně více já! Když jsme tak pokecávali a občas vybouchli ve smích, najednou k nám přistoupila jakási holka. Uvědomili jsme si, že jsme se začali smát zrovna, když procházela kolem nás. Nesmáli jsme se jí, ale asi to tak vypadalo. Zeptala se nás tedy, jestli máme nějaký problém a po minutě se konečně otočila. V tu ránu jsme vybouchli a začali se chlamat opravdu na celé kolo, teď už byla příčinou opravdu ona.

Když odbila šestá hodina, vydali jsme se k nepříliš vzdálenému nádraží. Ještě, že jsme vyrazili včas, protože dostat se na nástupiště nebyla sranda. U pokladen stály řady dlouhé desítky metrů, protože ČD buď šetří nebo neví, co je Invex. Když se nad námi na tabuli objevil odjezd našeho vlaku, napadlo nás, jestli nejedeme náhodou tím, který před námi už čtvrt hodiny stojí. Zeptali jsme se dvou maníků vykloněných z oken, jestli za dvacet minut jede do Ostravy. Prý jo. Moc jsme nevěřili, protože Češí jsou holt Češi. Ověřil jsem to však otázkou: "Jede tenhle vlak do Frýdku-Místku?" "Ne, do Bohumína." "Ale přes něj jede, že?" "Ne, on jede přes Ostravu." Slušně jsem poděkoval a pokračoval s ostatními v hledání kupé. Všude jich byla spousta, ale všechny obsazené...

Nakonec jsme se usídlili na uličce jednoho vagónu a koukali z okna na frmol na nástupišti. Po určité době byl vlak totálně nacpaný a dveře zavřené, ale kolem stále pobíhalo mnoho lidí, kteří nechtěli čekat dvě hodiny na další spoj. Šokovalo mě, když jsem viděl, jak někteří lezou do vlaku oknem. Jednomu takovému klukovi jsme pomáhali taky do vlaku, protože jsme jej předtím viděli, jak někoho odhodlaně hledá a přece jsme jej nemohli nechat venku, kór když to byl takovej sympaťák. Kolem pobíhal taky nějaký chlap se deskou a tahal vši silou za dveře. Pak jsme jej viděli, jak se mu povedlo otevřít jedny dveře už jedoucího vlaku. Pomalu již lezl po schodech nahoru, ale objevila se nějaká tajemná noha, která do situace zasáhla. No, tak ten si asi počkal.

Ve vlaku jsme se domluvili na další rok, že si zase na Invex zajedeme. Kromě toho jsme uvažovali o nějakém delším výletě na letní prázdniny, ale to je zatím otevřené a především - nejdříve musíme přečkat ještě přes osm měsíců školy. Sice už ji studujeme dobrovolně, ale stejně nám nedovolí se úplně flákat. Po hodině se konečně vlak trochu vyprázdnil a my si mohli sednout jinde než na chodbě vagónu. Pro jistotu se někdo z nás zeptal Kuby, jestli má u sebe jízdenku. Svěřil jsem mu ji totiž už ve vlaku do Brna a každé dvě hodiny se jej někdo ptal a on ji musel povinně ukazovat. Otevřel peněženku - a lístek nikde. Nenašel jej a my mu nadávali do blbců. Pak jsme mu řekli, že už to není sranda, ať ji navalí. Nedal...

Vedli jsme s nim dialog, kde lístek dal, on ale, že jej nemá. Lidi v kupé se našemu výslechu usmívali, až na jednoho chlápka s kamennou tváří. Pak jsem si všimnul Kubova zvláštního pohledu na Ondru. Když viděl, že jej sleduju, sklopil oči a začal jsem si říkat, že tady něco nehraje. Podíval jsem se na Ondru a zeptal se, zda ji má u sebe. Po chvíli z něj konečně vypadlo, že jo. Sáhl do kapsy - a jízdenka tam fakt byla. Zbylou hodinku cesty jsme prokecali převážně o webových stránkách. Kromě toho jsme probrali i atypický život Yuhůa, autora jakpsatweb.cz .

Z nádraží jsem se dostal díky laskavosti Honzova tatínka, který mě zavezl až k domu, ačkoliv jsem řekl, že budu rád, když mě vyhodí někde u zastávky busu či tramvaje. Velice brzy jsem šel spát a tuto klidovou fázi mého jinak rychlého a aktivního života (víte, co práce dá tenhle web?!) jsem protáhl na celých dvanáct hodin.

HHPZ