Slunce

Slunce je obrovská koule žhavého plynu mající 109× větší průměr než Země a 745× větší hmotnost než všechny planety sluneční soustavy. Od Země je vzdálené přibližně 150 milionů kilometrů, což je 1 astronomická jednotka. Doba rotace kolem vlastní osy se pohybuje mezi 25 dni na rovníku a 35 na pólech. Sluneční paprsky k nám letí 8 minut a 17 vteřin.

Sluneční povrch se nazývá fotosféra a jeho průměrná teplota se pohybuje kolem 5500 °C. Najdeme na něm sluneční skvrny, tmavé oblasti o 1500 °C chladnější než okolí. Příčinou je silné magnetické pole, které brání horkým plynům dostat se na povrch. Protuberance jsou výtrysky plynu vznášející se v atmosféře Slunce. Mezi další objekty na povrchu patří také spikule, makrospikule, fakule, filamenty, granule nebo magnetické koberce. Pod fotosférou se nachází konvektivní zóna, dále zářivá zóna a nitro, oblast kde se teplota šplhá na neuvěřitelných 15 milionů °C a jehož hmotnost je 60% váhy Slunce.

Atmosféra se skládá ze dvou základních částí, chromosféry a koróny. Chromosféra leží těsně nad fotosférou. Je to vrstva vodíku a helia a její teplota se pohybuje mezi 4500 °C a 500 000 °C. Koróna je slabě zářící část vnější sluneční atmosféry, která je ze zatím nevysvětlených důvodů 100× teplejší než chromosféra, má 3-4 miliony °C.

Uvnitř Slunce probíhají jaderné reakce, které jsou zdrojem obrovského množství energie. Dochází ke slučování čtyř jader vodíků a tím vytváření jednoho jádra helia. Přitom se uvolňují částice pozitrony a neutrina s množstvím zářivé energie v podobě záření gama. Takto se každou vteřinu přemění přes 600 milionů tun vodíku.

Několikrát do roka dochází k zatmění slunce. Tento efekt je způsoben Měsícem, který na určitou dobu překrývá sluneční kotouč. Rozlišujeme zatmění částečně a úplné, které je viditelné jen v určité roky na malých oblastech Země. Na jednom místě se úplné zatmění může vyskytnout asi jednou za 360 let. Při zatměních dochází k významným vědeckým objevům. Například v roce 1868 byl ve chromosféře nalezen neznámý prvek. Byl pojmenován helium podle řeckého helios, což znamená Slunce. Na Zemi bylo helium objeveno až v roce 1895. V roce 1919 byla ověřena díky úplného zatmění teorie Alberta Einsteina, že je světlo ze vzdálených hvězd ovlivňováno sluneční gravitací.

Sluneční vítr je proudění částic jako elektrony či protony z koróny do kosmického prostoru. Ovlivňuje i heliosféru, oblast sahající do vzdálenosti 15 miliard kilometrů od Slunce. Kolem naší planety se prohání rychlostí 300-800 km/h a ovlivňuje tak její magnetické pole.

Polární záře je výjimečný světelný úkaz, který se dá nejčastěji pozorovat v blízkosti pólů. Vzniká, když jsou nabité částice slunečního větru zachyceny magnetickým polem Země a reagují s plyny ve svrchní vrstvě atmosféry. Záře borealis vzniká na severní a australis na jižní polokouli.

Ke Slunci se vydalo na nelehkou cestu několik kosmických sond. Tyto nákladné projekty mají většinou za cíl získávání informací, které nejsou přímo z naší planety dostupné, například pohyb slunečních částic, pozorování jednotlivých součástí hvězdy apod. Mezi významné sondy se řadí Ulysses od Evropské kosmické agentury, SOHO (Solar and Heliospheric Observatory) jako projekt Evropské kosmické agentury a NASA nebo TRACE (Transition Region and Coronal Explorer) z dílny NASA.

Zdroje

Obrazový atlas vesmíru (Heather Couperová a Nigel Henbest, nakladatelství Slovart, 1998), Velká rodinná encyklopedie VESMÍR (Heather Couperová a Nigel Henbest, nakladatelství Slovart, 2000), Atlas vesmírných objevů (Tim Furniss, nakladatelství Albatros, 2001).

HHPZ