Tehdy jsem se opravdu bál

Celý příběh se odehrál během několika dní jednoho červnového týdne na jednom místě – u nás doma. Vše začalo tím, že jsem se dozvěděl o nutnosti napsat slohovou práci do češtiny. Zajásal jsem, neboť sloh mám mnohem raději, než teorii z literatury. Mé nadšení však poněkud opadlo, když jsem se dozvěděl, jaká jsou témata. Psát o něčem zvláštním, co jsem zažil, to se mi moc nechtělo. Psát v době, kdy ještě nejsem plnoletý o tom, že mě život nešetřil? Hloupost. Příhody naší rodiny? To těžko, žádné nejsou. A o tom, jak jsem se bál? To by mě muselo něco napadnout, což asi moc nehrozí. Ale, světe div se, nakonec se něco našlo!

Po probuzení do krásného středečního dne na mě čekalo opravdové překvapení. „Vyhrála jsem deku za čtyři a půl tisíce,“ ušklíbla se na mě ráno mamka. Vykulil jsem na ní oči jako pouštní liška, fenek, na sníh. „No co, už nevozí lidi na zájezdy, teď to dělají jinak.“ A začala vysvětlovat, jak je to ve skutečnosti. „Musela jsem pro možnost nárokování výhry vyplnit nějaký dotazník s nemožnými otázkami. To jenom pro odvedení pozornosti. Háček je v tom, že výhru dostanu až zítra ve čtyři odpoledne od nějakého reprezentanta firmy. A jenom tak se ta ženská zmínila o tom, že aby sem někdo nejel zbytečně, ať pozvu alespoň 6 dalších lidí. Už tě na reklamní akci nezavezou a nedají ti tam ten jejich chutný oběd, ale přijedou ti s tím až domů.“ „A cos jim řekla?“ „Jako že jo, jsem zvědavá, jak to bude probíhat.“ „Žjůva, to bude prdel.“ „Slušně, prosím tě, takhle doma mluvit nebudeš.“ „Pardon, mi už ta škola tak trochu chybí.“

Pak konečně nadešel den D. Zbývalo jen několik hodin do chvíle, kdy začne představení, tím mám na mysli reklamní akci ve vlastním obýváku. Bylo mi totiž jasné, že to bude náramná legrace.

Konečně zvonek! Jsou čtyři odpoledne a tak již nic nebrání tomu, abych se nechal unášet proudem neobvyklé zábavy, která se již neodvratně přiblížila. Jak často se člověku poštěstí, že se může bavit pohledem na lidi, kteří se mu snaží nepříliš hezkými metodami vnutit nějaké šmejdy, a příliš je jim to nedaří? Moc často ne, tak je třeba si každou příležitost opravdu vychutnat.

„Dobrý den,“ zdravili s úklonem ve dveřích muž a žena spíše nižšího věku ve společenském oblečení. Po chvíli se i s celou řadou nejrůznějších krámů nastěhovali do obývacího pokoje, kde každého s podáním ruky a až příliš milým úsměvem pozdravili. Představili se nám jako Adam a Eva, ale to už se na stole objevila káva. Alkohol se dnes podávat nebude, dnes se bude sušit, zase za alkohol, to už nám ti lidi nestojí.

„Tak, ukážete už nám tu deku, na kterou jsem se tak těšila?“ spustila rychle mamka. Ale reakce se dala očekávat: „Propána, já se moc omlouvám, já ji zapomněla v autě. No, ale nevadí, já pro ni za chvilinku zautíkám.“ „Máme tady ještě něco, co by se Vám mohlo líbit,“ doplnil bleskurychle ženu muž a už otevíral nějakou krabici.

Než stihnul kdokoliv něco říct, ten člověk, který se představil jako Adam, držel v ruce nějakou pěkně vypadající bundu. Nikdo nechápal jak to udělal, ale v druhé už měl další. A pochopitelně nám začal popisovat jejich nepochybně úžasné vlastnosti. Tu tvrdil, že je ta v jeho pravačce nepromokavá, tu hned zase, že je dokonale prodyšná a určitě se v ní nezpotíme. Hodí se prý pro nošení od jara až do jara. A navíc za tu úžasnou cenu! „Pouhé dva tisíce devět set devadesát korun, taková nabídka už se nebude opakovat!“ doslova nabízel. Pak nám ji nechal kolovat, abychom se sami mohli přesvědčit, jak je skvělá. No, fajn byla, to jo, ale za ty prachy? Kdepak, ani náhodou. Oba hosté se zatvářili smutně a začali se dlouze vyptávat, proč se nám nelíbí, že jim ano, že sami mají podobné a tak dále. Když viděli, že s ní neuspějí, hned se pustili do představování té druhé.

Slova se ujala Eva a Adam ji tentokrát pouze doplňoval. Dozvěděli jsme se, že jde v poslední době o velmi moderní model, který se teď hodně kupuje, velmi nám tuto bundu doporučuje a rozhodně bychom neměli ani okamžik váhat a hned si ji koupit. Stejně jako v předchozím případě ji i nyní sebevědomě svěřila do našich rukou. Když se bunda dostala k dámskému hloučku, byla podrobena důkladnému průzkumu kvality. Velmi důkladnému: „Tady je to křivě přišité, tady je to křivě přišité!“ „Oh, ukažte. Adame, podívej se na to, je to možné? To jsem ještě neviděla.“ „No to snad ani není možné. Prosím přijměte naši omluvu, nevíme, jak se to mohlo stát,“ věšeli nám bulíky na nos. Ani taková příhoda jim však nezabránila se zeptat, jestli bychom stejný typ bundy nechtěli. Pochopitelně prý jiný kus, který takovou ojedinělou vadu v žádném případě mít nebude. Pět minut! Pět minut trvalo, než konečně bundu schovala.

Zdálo se, že to je vše a konečně uvidíme tu neuvěřitelnou super deku za čtyři a půl tisíce. Jak jsme se zmýlili! Právě co zmizely bundy, objevil se polštář. Ano, určitě se bude skvěle hodit k té dece, kterou za chvíli mamka dostane, ano, ano! „Kolik stojí takový nádherný polštář?“ nedala si po mnohaminutovém výčtu pozitivních vlastností pozor na jazyk babička, která u nás také byla. „Je nádherný, že? A ta cena! Na to, že je protialergický a zároveň naprosto pohodlný je to úplně nepatrná částka. Ani pět tisíc, ani čtyři tisíce, ani tři tisíce, ale pouze dva tisíce čtyři sta korun. Chcete tenhle, nebo v jiné barvě?“ „To je peněz, to je peněz. Tak to asi ne.“ „Určitě? A co naše výherkyně?“ „Ne,“ zněla strohá odpověď. A přesně v tu chvíli paní Eva převrhla hrnek s kávou. A nebyla by to smůla, kdyby při tom netrefila nový ubrus. No, kdoví, nakolik to byla nehoda, že jo? „Moc se omlouvám, opravdu.“ „Nebojte se, my to vyčistíme, zajdu pro něco do auta. Nakonec bude vypadat lépe, než předtím,“ prohlásil hrdě pan Adam. „Nezapomeňte, prosím, už na tu deku!“ zvolalo několik lidí současně. To pochopitelně neslyšel. Nebo nechtěl slyšet.

Vracel se poměrně dost obtěžkán věcmi. V jedné ruce nesl nějaký čistící prostředek v zářivém obalu, v druhé svíral jakýsi malý vysavač. „Tak se předveďte,“ řekl napůl ironicky strýc. Ale, kupodivu, čistící prostředek zabral. Neuplynula ani minuta a ubrus byl opravdu jako nový, jen ta cenovka mu chyběla. A taky se zdálo, že se o něco zvětšil. „Nemá se na něj používat žádný chemický čistící přípravek,“ volala mamka cestou z kuchyně. Tak tohle se trochu nepovedlo. Ale i přesto nám byla nabídnuta celá krabice tohoto preparátu. Což jsme, v tu chvíli už trochu nervózním prodejcům, opět odmítli.

Několik příbuzných zaujal vysavač, který teď opuštěně seděl na kraji místnosti a otázka „k čemu to je?“ byla nasnadě. „Dovolil bych si ukázat vám schopnosti nového přístroje, který k nám doputoval až ze Spojených Států.“ Sotva to dořekl, na zemi už byla hromádka čehosi, co vypadalo jako oběd ze školní jídelny. „Všechno, co tenhle vysavač nevysaje, sám sním. Smím se zeptat, kde jej mohu zapojit?“ Několik hbitých rukou ukázalo správný směr, aby prodavač zjistil, že zásuvka je hned vedle něj. Nepříjemného překvapení se dočkal, když se pokusil ten svůj zázrak zapnou. Měl to štěstí, že natrefil na jedinou zásuvku v celém domě, která nefunguje. Což pochopitelně nevěděl a nikdo mu to ani nehodlal říct. V jeho tváři se objevil značně vyděšený výraz, který se však brzy proměnil v nevinný. „Sníst,“ nedokázal jsem se už udržet. Pak se však, bohužel, vše vyjasnilo a hromádka (fuj, bez dvojsmyslů !) z podlahy rychle zmizela.

Při zkoumavém pohledu na oba, prodejce Adama i Evu, jsem usoudil, že nás mají opravdu už úplně, ale úplně plné zuby. Ale jejich snaha, aby to na nich nešlo vidět, byla opravdu obdivuhodná. Ale lidi pro prachy dnes udělají všechno, že jo? Nezmínil jsem totiž, že i vysavač byla inzerovaná věc. Ovšem při dlouhém monologu, který tentokrát vedla dáma, jsem se už nudil. A proto jsem se zachoval nezdvořile, skočil ženě do řeči, a na rovinu se zeptal, kdy už konečně „vyvalí tu deku a zmizej“. Což jsem si samozřejmě později odskákal, protože na rodiče argument „vždyť to byli jen pitomí podomní prodejci“ moc neúčinkoval.

Odpovědí mi za půl hodiny byl odchod pana Adama do jejich vozítka plného haraburdí a návrat s objemným balíkem a krabicí pod paží. S úsměvem prohlásil, že za tu trpělivost, jakou jsme měli, a za to, jak pozorně jsme poslouchali, nemá jeden, ale dokonce dva skvělé dárky! Naše nadšení poněkud opadlo, když jsme se dozvěděli, že ten neočekávaný druhý dárek ani moc dárkem není. K čemu je nám neuvěřitelná akční nabídka, padesáti procentní sleva na příborovou sadu, když za ní stejně zaplatíme téměř pětikilo a přitom se nám doma stále válí jedna nepoužívaná.

Nakonec nás však naštěstí jedna hezká věc čekala. Slíbená deka byla opravdu docela hezká. Sice na ní nebylo vůbec nic za čtyři a půl tisíce, ale i tak, měla krásný vzor, pěknou barvu. A dodali nám ji až do domu! Pak se však již neúspěšní prodejci svým téměř stále úplně plným autem vydali zpět kdovíkam, příbuzní se rozešli a den se chýlil ke konci.

A čeho jsem se vlastně tolik bál? No, především toho, co uslyším ve chvíli, kdy prozradím, že veškeré události čtvrtečního odpoledne jsem si vymyslel. Z celé akce totiž nakonec sešlo, protože dát dohromady šest lidí, to může být celkem problém, jak se bohužel ukázalo. Bohatý monolog prodejce, super bunda v akci i příhoda s nefunkční elektrickou zásuvkou, to vše byla pouhá fikce…

HHPZ